Dotykový LCD není trik

Dotykový LCD: to není trik (it´s SONY)!

ANEB DOTYKOVÝ LCD A MÁ SUBJEKTIVNOST...
Snad každý z čtenářů našich stránek by si mohl vzpomenout i na někdejší slogan elektronického Bosse ("To není trik, to je Sony"). Odhodlán za všechny prozkoušet důkladněji v každodenním (!) používání tuto LCD-vymoženost, vzal jsem si s sebou (obětavě?) na dovolenou kameru Sony DCR-TRV14. Zabalil jsem si zcela nový (nejetý) přístroj, jenž je cenově a i výbavou u Sony druhý odspodu (v čR). A hned chci upozornit skalní zastánce Sony, že jsem míval k této značce odjakživa až posvátnou úctu a jsem též bývalý "Soňák"!!

…jenže časy se mění, konkurence se srovnává
a Sony žel už není v mnohých oborech elektroniky rozhodně nejprodávanějším, ba mnohdy bohužel ani nejlepším. Přestože jsem nedávno předpovídal kdysi nejúspěšnější firmě světového vývoje problémy (coby věštec?), užasle jsem četl MF-Dnes letos 25. července: zisk Sony poklesl o 98% (!) a podílí se na tom prý všechny obory producenta…
Ale k věci: Dotykový LCD-panel a moje subjektivita. Nedá se nic dělat, musím to rozdělit! Prostě rozdělit hodnocení přístroje na pocity z kvalit videa a pocity z ovládání stroje. Jednak proto, že nechci být fandy Sony ukamenován a za druhé proto, že mám z vlastní funkčnosti velmi pozitivní pocity a tedy že se mi stránka technická jeví nesrovnatelná se stránkou ovládací. Jak se to tedy ovládá? Nebudu tě Sony šetřit, to vůbec NE…

Máte-li zdravé, tvrdé a alespoň trochu pěstěné nehty, pak jste pro tuhle věc klidně IN. Mám tím na mysli alespoň milimetrový přesah zakulaceného nehtu přes tzv. čečulku ukazováku či palce. Prvně vám to umožní při přesném trefování do malých políček s názvem funkce vlastní ovládání bez opakovaného klepání koncovým dílkem bříška prstu (a netrefíte se vedle). No a druhý význam tohoto „nehtového“ ovládání je logicky v tom, že na ploše LCD-panelu nezanecháváte prakticky žádné „daktyly“ a to vás nenutí jej stále znovu a znovu utírat. Než jsem pochopil tenhle systém, zažil jsem si typické situace u moře: po osušení z vody (jak známo, Jadran má skoro třikrát více soli než např. černé moře) jsem se jal natáčet a hned po prvních třech daktylech jsem „očistil“ LCD bříškem posoleného palce. V té chvíli jsem zakryl panel bílou clonou, přes kterou už nebylo na slunci vidět opravdu nic! A teď si představte, že jste právě natřeli manželce záda, hadřík na ruce nikde a vy jdete točit. A jako zapřísáhlý vyznavač barevných hledáčků mám proti černobílým několik výrazných argumentů, což znamená, že jsem natáčel raději s vyklopeným LCD…

No nic: utřel jsem zobrazovací LCD-panel posté a přemýšlel, co s tím. Jak už píšu výše, z přemýšlení bylo zkoušení a ze zkoušení pak i ten „vynález“: naštěstí patřím k těm „nehtově zdravým“, takže jsem záhy přestal utírat LCD třikrát za 5 minut, ale stačilo stejné množství čištění za celý den (pokud jsem nedal stroj do ruky někomu jinému). Takže: máte-li zdravé a pečované nehty, je napůl vyhráno a DAKTYL-LCD může být váš. Jinými slovy: když se uživatel naučí velmi přesně strefovat do políčka funkce hrotem nehtu, je i tenhle nemožný vynález vcelku použitelný. Snad každý majitel některého z „dotykových“ modelů si zažil opakovaná klepání do míst, kde jsou obdélníčky s vyznačenými funkcemi. Nejpozoruhodnější se mi toto opakované volení požadované funkce zdálo při mozaikové zatmívačce, jíž jsem chtěl ukončit např. záběr důležitého dne a oddělit jej takto pro večerní přehrávání od dalších záznamů. Pro případ volby stmívačky musíte totiž nalézt správnou funkci při probíhajícím nahrávání. Pravda: efekty se dají dodělat v počítači, ale když už je tam výrobci mají, sem-tam je používám i já. Funkce manuálního ostření nebo expozice volbou (poklepnutím) místa na LCD-panelu navíc vypadá velice efektně…

Na tomto místě chci vzpomenout zákazníka, který potřeboval s přístrojem této řady poradit a v našem obchodě předváděl tento týden svými „lopatkami“ s krátkými nehty, jak nemožné ovládání pro některé kameramany vlastně v Sony vymysleli. Opakovaným nevystoupením z MENU (vím, že to jde i bočním tlačítkem „DSPL/BATT INFO“) dokazoval nejen sobě, že s ovládáním své TRV-14ky opravdu není spokojen a že si měl pro své prsty vybrat něco úplně jiného. Hlavně se možná neměl tak vehementně držet myšlenky, že jeho veliký a placatý palec "hornického tvaru" je ten správný ovládací nástroj pro tuhle techniku…
A ještě jeden postřeh, už zcela subjektivní: kromě toho, že nové kamery od Sony se mi zdají proti loňské řadě mnohem méně ztepilé, drží se mi v porovnání s konkurencí docela nepohodlně a např. hlavní vypínač mám pro palec pravičky zcela nepřirozeně (zapínání kamery do funkce nahrávání). Pro porovnání zde uvádím rozměry mé (nijak zvláš veliké) ruky: od zápěstní rýhy po konec prostředníčku mám kousek přes 19 cm a pravoúhle vyklopený palec je vzdálen od malíkové hrany ruky 16,5 cm. Nechci tady psát „na plnou hubu“, že se mi to ovládá blbě, ale znám holt povedenější ergonomii…

Zcela jinak se ale musím vyjádřit k vlastní funkčnosti videokamery. Excelentní vyrovnávání expozice při přechodech světlých a tmavých záběrů, solidní zvládání protisvětla a opravdu vždy brilantní ostření, které mi za celých 14 dní používání udělalo minimum výjimek (rychlé najetí a šero působí i zde). Velice solidní snímání zvuku v klidných scénách má ale výrobce poněkud nedotaženo: citlivé (spíše ale přecitlivělé) mikrofony zaznamenávaly i těžce postřehnutelný větřík jako nepříjemný náznak typické audio-vichřice, jak to ostatně znají všichni uživatelé kamer z venkovních záběrů. Zde (opět) jinými slovy: často doprovázím svá videa komentářem a tady jsem měl tu smůlu, že i když se mi zdály povětrnostní vlivy nulové, rušily můj hlas velmi povážlivě. A jak známo, v počítači to už nespravím…

Kapitolou sama pro sebe je už několik let nadvláda Sony ve výdržích jejich baterií. I když to možná většina čtenářů ví, systém STAMINA není o kapacitě nebo druhu akumulátoru, ale v podstatě znamená dlouhou výdrž, jež vyplývá ze snahy japonských vývojářů o co nejmenší odběr přístroje. Jak je známo, spřažení elektroniky do co nejméně čipů a postavení mechaniky tak, aby kladla co nejmenší odpor, má coby výsledek minimální příkon přístrojů Sony (nejen videokamer). Přestože informace o výdrži (v minutách) poměrně často lže a razantně se mění s vyklopením nebo zaklopením LCD-panelu (nebo také i s teplotou), nutno přiznat firmě Sony, že v současnosti dává v základní výbavě - právě díky malé spotřebě - největší výdrž baterie ze všech značek. Pro srovnání uvádím, že u Sony jde nejméně o zhruba 2 hodiny nahrávání, zatímco Canon, JVC i Panasonic mají v pořizovací sadě přiložen většinou šedesátiminutový akumulátor…

Závěr? Velice technický Sony vynalezl zase (!) něco nového (i když to nedělá prvním rokem). Pro zájemce se zdravými a pěkně rostlými nehty může být tato blažená vymoženost vcelku běžně použitelná a do jisté míry i výhodná. Na slunci je sice houby vidět, ale když jsem se otočil zády - a udělal jsem si vlastním tělem stín - bylo ovládání v pohodě realizovatelné. Snad tu byl i pozitivní vliv mé kdysi státem uznané 1. smyslové třídy: tím zde mám na mysli mé zatím dobré oči. I tak jsem ale musel utírat několikrát denně zobrazovací panel, protože patřím k těm uživatelům, jejichž přístroj by vypadal i po létech provozu jako nový (naštěstí to nemusím zkoušet) a tedy mi osahaný display velice vadí. Navíc je každý daktyl (otisk) skvrnou, která právě na slunci činí LCD mnohem obtížněji použitelným. Technicky vynikající přístroje jsou degradovány novinkou, jež má (zatím) alespoň u našich zákazníků pověst totálního propadáku.