Paměťové karty - 2016...

Víte, jak se DNES vyznat v paměťových kartách...?

Úvod Správce PJ: ČAS BĚŽÍ JAKO BLÁZEN. Bude to už 11 let (!), co tu byl článek o paměťových médiích, v němž byla i Tabulka (tehdejších) médií plus Slovníček pojmů. A protože se v druzích i kapacitách médií změnilo HODNĚ, přidáváme dnes verzi "Karty 2016", coby redigovaný text mého kolegy Milana. Shrnuje přehledně média s jejich historií, rychlostmi, rozdíly a odlišnostmi použití. Vstupenkou k článku budiž (dobrovolný) odkaz do našeho Šopíku. Slovo má Milan Navrátilík...

Při výběru paměťové karty nezáleží jen na druhu čili fyzické velikosti a uspořádání kontaktů, ale hlavně na její kapacitě a rychlosti. Protože danému zařízení nemusí vyhovovat paměťová karta nebo ji prostě jaksi nepodporuje. Rychlost karet vyjadřuje takzvaná třída (čili Class). V minulosti - a to i v oné nedávné 11 let nazpět (pozn. PJ) - byla vcelku velká spousta typů karet neboli druhů podle uspořádání kontaktů i vlastních velikostí "rámečků na paměťové procesory". A hlavně: všichni výrobci vymýšleli různé (vzájemně nekompatibilní) sloty. Záměr byl nejspíše prvoplánově jednoduchý a veskrze účelový - vydělat na všem „svoje firemní prašule“...

Pomineme-li prvopočátky PCMCIA, na začátku všeho byla už v roce 1994 paměťová karta Compact Flash (CF), která měla na svou dobu úctyhodných až 4 MB. Rychlost byla označována stejně jako u CD mechanik, tedy maximum rychlosti CF dovolilo 40x, což bylo v přepočtu 6MB/s. V dnešní době se dostáváme u CF na kapacitu 512GB a rychlost 1000x tedy 160MB/s. Pouze o rok později (1995) byla představena Smart Media Card (SMC), která měla maximální velikost 128MB. V roce 1997 vznikla MultiMedia Card známá spíše pod označením MMC. Hlavní uplatnění mělo být pro mobilní telefony Nokia, ale zejména díky velikosti byla používaná i u MP3 přehrávačů. Maximální velikost byla opět 128MB a rychlost 5MB/s. Přímým nástupcem MMC karet jsou SDčka, tedy Secure Digital Card. Aby toho nebylo málo, firma Sony v roce 1998 vytvořila vlastní typ karet Memory Stick (MS) a v roce 2002 přibyly ještě (Pozn. PJ: tehdy šlo prý o karty velikosti Euro-mince) xD-Picture Card...

V předchozím odstavci jsme prolétli rychle historií, nyní se podíváme podrobněji na každý typ. CF jsou stále ve dvou variantách: „typ CF I“ s tloušťkou 3,3mm a „typ CF II“ s tloušťkou 5mm. Nejen pamětníci si možná vzpomenou, že především na masivnější těla zrcadlovek, v nichž bylo použití donedávna logické. Podobně se používaly v několika prvních sezónách kompaktních fotoaparátů, ale tam byla logika opřena o neexistenci jiných karet. Zbývající rozměry (šířka x délka) jsou shodné u typů I a II obdélníkových 43 x 36mm. Dvojka je kompatibilní s jedničkou, naopak ale NEE. Proč? Nevejde se do menšího slotu . Typ "II“ se dnes již moc nepoužívá. CF jsou více odolné proti mechanickému poškození a mohou být použity v místech s většími klimatickými rozdíly...

SmartMediaCard neboli častější zkratkou SMC měla tloušťku celého těla čili materiálu pouze 0,76mm. Tady si dovolí Správce PJ napsat odstavec za Milana. SMC byly vcelku zvláštně ohebné a daly se i mechanicky poškodit. Videokamery mají kupodivu také svou epizodu s touto kartou; a to v dávno popaných miniDV-kamerách Sharp (klikněte, foto zde). Další zajímavostí budiž například hodnota SMC pro mnohé uživatele do dnešních dnů. Pokud si například někdo koupil před (zhruba) 15ti lety Ultrazoom Olympus s podvodním pouzdrem (sada bratru za 50 tisíc), žádnou jinou kartu a ani kapacitu větší než zmíněných 128MB nepoužije. Není se co divit, že jsou tyto karty dodnes vidět za ceny dnešních 200násobků kapacit současných paměťových karet...

Klasická MMC měla rozměry 24 x 32 x 1,5mm. Následně byla v roce 2000 představena verze RS-MMC, která je oproti klasické MMC poloviční v šířce a tenčí (24 x 16 x 1,1mm). Zajímavou verzí byla DV-RS-MMC, jež dokázala pracovat s poloviční voltáží, tedy šetřila baterii například v telefonech. Kvůli složitému označení byla výrobci nahrazena MMCmobile. Nejmenší MMC bylo označena MMCmicro a měřila 12 x 14 x 1,1mm. MMC jsou vesměs kompatibilní s SD.

Dnes nejrozšínějším typem paměťových karet jsou Secure Digital neboli ve zkratce SD. SD-karty mají oproti MMC větší šířku, proto byl u některých zařízení slot označen SD/MMC. SD mají i mechanickou pojistku proti přepsání. SD mají míry 24 x 32 x 2,1mm. Existují další varianty miniSD a microSD (21,5 x 20 x 1,4mm a 15 x 11 x 1mm), z nichž tu první verzi lze zřejmě považovat za dočasný druh ve vývoji. Nejmenší micro lze použít do větších slotů pomocí redukce. Maximální velikost SD je 2GB, proto byly vyvinuty SDHC (SD 2.0) a SDXC (SD 3.0) s dnešními obřími kapacitami, nejčastěji uváděnými v různých zdrojích jako vrcholných 2TB...

Karty MS od firmy Sony byly velké 50 x 21,5 x 2,8 mm. Následovaly jakési "podtypy" Memory Stick Pro (MS Pro) ses hodnými rozměry, ale větší rychlostí a kapacitou. Dalšími v MS-řadách Sony byl Memory Stick Duo (MS DUO) jako menší verze MS (32 x 20 x 1,6mm). Předposlední pak nese název Memory Stick Pro Duo (MS Pro Duo): opět rozměry stejné, ale s vyšší rychlostí a kapacitou. A polslední z typové MS-řady je Memory Stick Micro (MS Micro) s opravdu miniaturními rozměry 15 x 12,5 x 1,2mm...

Posledním druhem k naplnění drobného historického přehledu paměťových karet je typ xD-Picture Card. Jeho rozměry jsou 25 x 20 x 1,7mm. První druhy xD byly označovány jako typ „S“ následovaly rychlejší „M“ a poslední „H“. xD-karty byly vyvíjeny firmami Olympus a Fujifilm, ale oproti (tehdy velkému) očekávání byly postupně poraženy v rozšíření na trhu právě SD-druhy a s největší pravděpodobností mají (knižně) své dny sečteny...

Sečteno a podtrženo: nejrozšířenějšími jsou i v roce 2016 CF a SD-druhy, proto jim věnujeme zbytek článečku.

SD (tedy Secure Digital) - mají kapacity od 1MB do 2GB

SDHC (tedy Secure Digital High Capacity): 4GB až 32GB

SDXC (Secure Digital eXtended Capacity): 64GB - 2TB (???)

Při výběru paměťové karty typu SD (i microSD s SD-adaptérem nebo bez něj) je důležité se podívat do parametrů přístroje, jakou největší kapacitu podporuje, protože fyzicky jsou stejné (máme na mysli SD/HC/XC). Může nastat stav, kdy zařízení podporuje SDXC, ale pouze do velikosti 64GB. Bohužel při rychlosti se již nedá spoléhat pouze na třídy "class", protože není desitka jako desítka. Například: existují karty, označeny jako Class10 s nejnižší přípustnou rychlostí 10MB/s, ale jsou i 10tky, které mají rychlost až 95MB/s. Proto mají karty ještě další označení: UHS 1 a 3. UHS 1 garantuje minimální zapisovací rychlost 10MB/s a UHS 3 pak 30MB/s, ale pro plné využití je třeba podpora sběrnice UHS Bus...

Jak se již zmiňovalo výše, rychlost karet je rozdělena do tříd. Následující přehled snad platný po celý rok 2016:

Claas 2 2 MB/s

Claas 4 4 MB/s

Claas 6 6 MB/s

Claas 10 10 MB/s

UHS-1 10 MB/s

UHS-3 30 MB/s

Na závěr chceme čtenářům doporučit, aby si při výběru pamětové karty dal každý pozor na výhodné "akce". Často se setkáváme s tvrzením, že tam nebo tam mají kartu o něco levnější, ale ve finále se často jedná o nějaké "NONAME", který sotva splňuje minimální rychlosti. Proto vždy raději hledejte značkovou kartu a ještě lépe také rychlejší. Dalším doporučením je dát si pozor, zda dané zařízení kartu podporuje - nejčastěji nastává problém s SDHC a SDXC - a zvláště u videokamer SONY při některých jejich formátech. Aby se například dal využívat formát XAVC S, obvykle je vždy vyžadována třída karet SDXC...

Pro čtenáře k orientaci nedlouhou historií paměťovek sepsal Milan N., redigoval Petr J. a VIDEOKAMERY CZ.