Panasonic SD200: diskutabilní probuzení

Tradiční odstavec na souvislosti v útrobách stránek tentokrát doplním hledáčkovým zamyšlením. Tento díl videokamer byl totiž neoddělitelnou součástí trůnících Královen spotřební elektroniky už od pomyslné kolébky. Složeninou Videokamera budeme označovat přístroje, které netočí na světlocitlivý celuloidový pás, ale snímají obraz elektronicky (tedy buď elektronkou anebo CCD- či C-MOS-čipy) a zaznamenávají jej na některé z několika možných médií. A byl to právě Panasonic jako jeden z prvních "przničů", který nám poučeným laikům začal úplně vykrádat hledáčky. Prvničkou v kartovkách, která se dala nazývat složeninou Videokamera JEN kvůli své ceně, byla miniatura SV-AV10 (varování autora: VELMI archaický popis :-D), po jejímž spatření jsem nemohl nalézt odpovídající označení, protože rozhodně nešlo o žádné Deja vu. Firemních pokračování bylo ostatně více - vzpomenu AV100 z roku 2003 nebo maličké tříčipy S100 a S150 v dalších sezónách. Vývojáři Sony začali olupovat hledáčky až u (zbytečného?) páskového experimentu microMV či mini-DV prcka PC55 o pár sezón později a JVC pak začali se spořením u CF-kartového dua MC200/MC500 nebo s premiérovými harddisky. Posledním násilníkem tohoto trendu je Foto-Boss Canon, který se brutality na široké obci točičů dopouští prvně až loni a pomyslným razítkem Hledáček zabaven označuje své kartové HD-prvničky HF10/100. Jděme k věci…

Panasonic HDC-SD200 má velmi podobné rozměry jako SD-Stovka, tedy 68 x 68 x 132 mm (oproti 65 x 72 x 138 mm) a ani hmotností 335 gramů se příliš neliší proti číselné předchůdkyni (ta má 320 gramů). Osazením je ale jiná VELMI, protože pravé šestinové 3MOS-čipy s 610ti tisíci body na každém vystřídaly 1/4,1" C-MOS snímače s celkem 3x 3,05MPx, tj. podstatně bohatším součtem 9,15MPx za celou kamerku. Video s deklarovaným rozlišením 1920 x 1080 bodů je ukládáno na paměovou SD/HC-kartu ve formátu AVCHD s maximem datového toku 17Mbps (mód HA) a variantně lze zvolit ještě tři stupně kvality HG-HN-HE, tedy v datových tocích 13, 9 a 6Mbps. Možnost standardního SD-rozlišení tu chybí, což se dá v dnešním HD-trendu pochopit. Objektiv s licenčním logem LEICA DICOMAR si umí 12násobně přitáhnout snímané objekty (+ 700x digitálně zvětšit) a závit na jeho obvodu má Ø 43 mm. Tzv. přepočet rozsahů ohnisek na kinofilm je 44,9-539 mm, tj. nijak zvláš širokoúhlý. Výklopný displej má úhlopříčku 2,7“ a celkově 230.400 pixel. Mezi jazyky pro nabídky ovládání nechybí čeština, konektory zmíním dále…

Vzhled samotné mašinky ničím nevyniká, design lze klidně nazvat konzervativně tuctovým, v duchu dnešního trendu. Minimální počet tlačítek, nutnost vyklopení LCD-panelu při práci, úplně chybějící botička i mikrofonní zdířka jsou ve zcela nepochopitelné úměře s pořizovací sumou, by tzv. doporučenou cenu českou centrálou 29.995,- Kč asi nikde nenajdeme. Mám ze současné produkce "videokamer" často velmi rozpačité pocity a přiznávám bez mučení, že bych si stroj bez hledáčku rozhodně nekoupil, by sám netuším, jaký vývoj budou mít následující sezóny, respektive kam až budou schopni dojít výrobci - potažmo vývojáři - svými fantasmagoriemi, které jsme nuceni každý rok vstřebávat. Tělo SD200 je jen další důkaz, že zpětná vazba s poučenějšími laiky a zapálenějšími obchodníky zcela chybí, ale zpět k popisu mašinky. Na předním díle vedle objektivu je umístěn blesk, jenž slouží samozřejmě jen pro fotografování a pod ním je maličká LED-lampa, která dokáže přisvítit červeným bliknutím k lepší orientaci blesku, tedy rozhodně nepomáhá při videozáznamu. Hned nad objektivem jsou vestavěné 5.1 mikrofony pro patřičný záznam zvukových Hi-Fi-stop, pochopitelně bez zázračných schopností díky své velikosti a (blízkému) umístění (odezírání z obrázků napoví)…

Rýhovaný posuvný prvek transfokátoru slouží při přehrávání i na regulaci úrovně vestavěného reproduktorku, stříbrné tlačítko za ním je Foto-spouští. Vlevo nad hranou LCD jsou dvě tlačítka iA a PRE-REC, tedy volba tzv. inteligentního auto-režimu a jakési neustálé přede-nahrávání tří vteřin před vlastním spuštěním videozáznamu a odmazávání, aby se neplnila karta stále dokola. Odkazuji na recenzi předchozí 100vky, v níž už tuto vymoženost popsal kolega Jan. Jednoduché a nijak členité tělo kamerky má na pravé straně vedle baterie ještě hlavní vypínač a volič režimů v jednom a Video-spouš. Jediným technicky zajímavým zákoutím je tedy prostor pod odklopeným displejem. Zmiňme na jeho rámečku dole 5 tlačítek, jejichž význam myslím není třeba osvětlovat a přejděme na druhou stranu, která vlastně tvoří levou vnější stěnu vlastního stroje. Shora je tu tlačítko O.I.S. neboli optické stabilizace obrazu a hned pod ním i aktivace ručních řízení MANUAL. Dělená mřížka s oválným tvarem skrývá ventilátorek a kromě kontrolky ACCESS (Přístup) jsou tu už "jen" elegantně maskované zdířky: analogový výstup A/V, HD-výstup COMPONENT, moderní HDMI-rozhraní v mini-provedení a USB-výstup. Posuvná páčka OPEN otevírá slot na záznamová média SD/HC-karty. Napájecí zdířka je umístěna pod AKU…

Vlastní práce v terénu se nijak neliší od všech nehledáčkových videokamer. Uživatel musí držet přístroj loketním stylem s vyklopeným displejem, pokud nemůže nebo nechce použít stativ, s nímž se může logicky stabilita záběrů MARKANTNě zvýšit. Bez mučení přiznám, že mě takovéhle "strojovny" nefascinují a recenze s podobnými pokusy na lidech mě baví o poznání méně, než třeba s výkonnou HV40 nebo (mám-li zmínit nepáskovku) HG21, by samozřejmě nepohrdám ani dalšími značkami, pokud se nemusím patlat s dotykovým LCD. No a navzdory logice množiny poučených laiků neznámé velikosti se jindy anatagonisticky konkurenční Panasonic letos přidává ke konkurenční firmě Sony, aspoň co se dotykového ovládání týká. Ano, SD200 je jedním z 9ti modelů, jež mají dotykové ovládání přes značky v plošce výklopného displeje! Příslovečný studený pot polívá ty z nás, kteří mají rádi čistý a přehledný LCD-panel a k manuálním řízením tlačítka. Co to, činíš, šikmooký bratře z Východu, jaký amok nebo který že druh chřipky postihl Tvůj jindy tak elektronicky kreativní mozeček, božíčku? Nebo že by byli snad dokonce Bossové z firem Panasonic a Sony s nějakými lobbisty na společné dovolené (:-D)? Hrůza mě jímá, daktyl přibývá, modlit se nutno, s daktylem smutno…

Takže jsme objevili první dotykový displej u kamer firmy Panasonic v historii. Jenže ovládání je přece jen kapku jiné, než jak to činí už 6 sezón (!) Sony. Vstup do nabídky je tu totiž činěn přes patřičné tlačítko MENU na dolním okraji rámečku LCD. Následné dotyky do podobných položek ovládání, jako to má hodně předchůdkyň této firmy, posouvají orientaci v nabídkách. Hlavní MENU (→) nabídne tři skupiny: NAST.ZÁZN., FOTO a NASTAVENÍ. Každý z těchto tří názvů skrývá podnabídky ve stránkách k listování - první a třetí po šesti, FOTO-režim pak jen dvě. Z každého vstupu do nabídek se lze vrátit pomocí symbolu zatočené šipky, připomínající nedotažený symbol z jedné zákazové dopravní značky. Nechci nudit čtenáře vyjmenováváním všech položek, ale vypíchnu spíše ty zajímavější. Ve třetí podnabídce první skupiny je povel s názvem ORÁM. TVÁřE, s nímž lze volit VŠECHNY, PRIMÁRNÍ nebo VYP., v páté čtyřce (ano, jsou vždy 4 položky na displeji) je NAST.MIKROFON s možnostmi SURROUND nebo ZOOM MIK a automatický režim AUTO MIK (hned si za těmito zkratkami zpívám kalamajku mik mik mik :-D). Šestá skupinka pak má pouze dvě volby a k aktivaci DOLAď.SNÍMKU (tady ANO-NE) je nutno přepnout mašinku tlačítkem MANUAL do neautomatického stavu…

Dotykový displej budou muset vývojáři ještě vyladit, protože rozhodně nefunguje stejně bezproblémově, jako u zmiňované matky daktylů (Sony). Stává se často, že na požadované políčko je nutno mačkat vícekrát nebo se jeden snaží trefit do patřičného symbolu a klikne bez úmyslu jakoby těsně vedle, ale nějakou větší kritikou bych neplýtval, funkční to je. Po zapnutí přístroje se na panelu objeví vlevo dole v rohu šipka s písmenkem F a vedle ní symbol ručky s vystrčeným ukazováčkem a literami AF AE. Po přepnutí na MANUAL jsou tyto přímé volby (tedy bez nutnosti mačkání MENU) doplněny o možnosti WB (balance bílé barvy), SHTR (nastavení expozice s rozsahem 1/50 až 1/8000 vteřiny), IRIS (clona F2.0-16 plus zisk 0-18dB) a MF (ruční ostření). Posunutím šipkou doprava se nabídne dalších pět možností s názornými symboly a doplňujícími nápisy po jejich aktivaci (protisvětlo, jemná ple, stmívání, telemakro atd.). Tady už se s dotykovými povely pracovalo podstatně více o nervy, protože reakce na mé tlačení (prstem do displeje, vtipálci :-D) rozhodně nebyly ve stejném počtu s dotyky. Naštěstí k návratu z přepínání až třeba na 1/8000 expozice stačí kliknout MANUAL do automatu, uf. Vždy po vypnutí mašinky kvůli nevybíjení baterie jsem uzřel popatlanou obrazovku LCD a věděl docela jistě, že tohle bych nervově nevydržel bez hadříku v kapse (no potěš)…

Znáte to: kurzor popíše název i velikost a kliknutí otevře

Galerii ukázek dnes přizpůsobíme prázdninovému a dovolenkovému zaneprázdnění. Zleva doprava nabízím 4 Videosnímky (obrázky vytažené z videa) a 4 Fotografie, aby se každý mohl přesvědčit, jak se borcům-Japoncům Dvoustovka (ne)povedla. Nejprve ukážu zbytku naší zemičky, že brněnská přehrada je opravdu docela prázdná, a to s plným odjetím a maximem přiblížení. Podobné demonstrace najde čtenář ve čtveřici Fotografií. Oživení tohoto odstavce chci způsobit jednou vznikající mini-skalkou v zahradě, kde se cho Správce stránek činí tak, aby dílko lahodilo oku a sám autor textu si vybral osobně (snad jediný) kýčovitý symbol oné skalky, totiž ježečka-hříbečka s jablíčkem. JASNě dokazuji, že Panasonic je kvalitou mnohých ukázek poměrně zřetelně (až) v závěsu za technicky vůdčím duem Sony-Canon, pokud chci psát o současném trhu maloobchodních videokamer. Sestavy tří snímačů od firmy Panasonic fotily VŽDYCKY poněkud náhražkově a staré bolesti barevného podání i modrých scén s nutností často dolaďovat balanci bílé jsou veřejným tajemstvím. Na podporu formulací odkazuji na recenzi (např.) miniaturní HDV-mašinky Canon HV10, již jsem čerstvě získal pro sebe výhodně od zákazníka, kterému jsme ji prodali předloni…

Závěr a doporučení? Nevím, co k tomuhle dodat více. Prémiový daktyl, relativně slušné osazení a absence hledáčku je totiž VELMI vražedná kombinace vlastností, navíc, když přidám sumu, již je nutno vydat za pořízení sestavy. Naříkáním nad náročností AVCHD-formátu v počítačích či komplikovanější archivací proti páskovým záznamům nic nezmůžeme. Stejně si Japonec udělá, co chce nakonec a bude mu jedno, jestli je borec nebo kanec na konec. V současném sortimentu hlavních výrobců videokamer bude mít popisovaný model své místo, i kdyby si recenzent napsal cokoli. Použitelné TO je, pořídí TO jakžtakž koukatelná videa i fota a uchová TO vzpomínky jako skoro každá dnešní moderna z našeho oboru. Jen se nesmí takováto blbina srovnávat s (například) podobně finančně ne/náročnou krasavicí, které nic ze všech kritik HDC-SD200 nevytkneme (ne že bych zase myslel třeba na Canon HV40 :-D). Trend moderních "Videokamer", které nutno čím dál častěji dávat do uvozovek, je holt takový, jaký je a středoevropan s tím nic nezmůže. Co ale může určitě, je svobodně si zvolit ze současné nabídky takový přístroj, který vyhovuje co nejvíce jeho představám a potřebám použití. A mně a mým "touhám" žádná podobná hračkárna, jakou jsem dnes představil, prostě nevyhovuje. HOWG…