Kapitoly z historie videokamer: díl třetí...

Zavedený zvyk odkazů k souvisejícím článkům těchto stránek dnes výjimečně asi nedodržíme ve známé podobě. Bude to logicky hlavně proto, že o historii zde zase tolik povídání není a kromě dvou vyjmenovaných dílů z úvodu jsme se v podstatě do poctivého rozboru minulosti našeho oboru zatím ani nepustili. I tak si druhdy mohli přijít na své (nejen) fanoušci stále úřadujícího vůdce světového pokroku Sony, a to v prvním a druhém dílu průvodce sortimentem videokamer a jejich doplňků, které jsme doplnili velkou tabulkou s dostupnými daty 200 přístrojů od roku 1991. Příznivci tzv. ramenních plnoformátových mašin formátu VHS mohli nostalgicky vzpomínat při čtení o obřím typu Panasonic NV-M40 téměř přesně před dvěma roky a (nejenom) všechny fajnšmekry oboru jsme provedli 12 roky pojmu 3CCD letos v lednu. Dnešním dílem svého povídání chce autor článku a editor tohoto WEB-u opět dokázat, že ona relativně nedávná historie královny spotřební elektroniky je nejen bohatá a velmi rozmanitá, ale především určitě nikoli nudná. Pusme se tedy do toho: jak to všechno vlastně začalo a jaká byla posloupnost…

Hned za úvodem si tu stanovme jakési naše neoficiální pravidlo: pojmem videokamera budeme rozumět (nejen) pro účely podobných rozjímání přístroj, který zaznamenává obraz nějakým snímačem a po převodu na nějaké elektrické impulzy jej pak zapisuje na nějaké vložené záznamové médium. K lítosti (doufejme) malé množiny našich čtenářů tedy z pomyslného hledáčku vyřadíme všechno, v čem se (např.) posunuje celuloidový film. Prvopočátky všeho našeho zájmu budou tedy úzce souviset s vynálezy magnetických pásek různých šířek a od různých výrobců, přičemž rok úspěšného ukončení vývoje se může s rokem zahájení prodeje v maloobchodních sítích maličko lišit. Už do roku 1975 - tedy dokonce rok před půlpalcovou páskou VHS - se datuje kdysi velmi zajímavý video-systém ßeta (ßetamax) od firmy Sony, jenž byl kdysi dostupný i v prodejní "síti bonů a valut", (tedy v někdejším Tuzexu). A přestože měl asi o 20% vyšší horizontální rozlišení než VHS, prohrál a jeho dny jsou v podstatě sečteny. To úplně jinak si vedl zmíněný formát široké pásky Video Home System, jenž byl dán světu už v roce 1976 a u jehož kolébky stál coby pomyslný rodič (ale spíše oba :-D) japonský Victor (JVC)…

A jsme zpátky u videokamer. Firmy Sony a Canon nabádají po zdárném ukončení vývoje v roce 1984 k volbě 8milimetrové pásky, a to přístroji uvedenými (viz též dále) snad jen měsíc od sebe v roce 1985. Panasonic a JVC kontrují ve stejném roce kompaktní kazetou VHS-C, do níž se ještě dlouho poté vešlo "jen" 30 nebo 45 minut pásky (v režimu SP). A právě z oné nejstarší prehistorie oněch nejpionýrštějších začátků videokamer - jak jsme je znali donedávna - vlastníme hned dva přístroje Canon. Model VC-20 s přenosným záznamovým zařízením (tzv. VHS-portejbl) je z února 1984 a masivní VM-E1 coby první 8mm-Camcorder firmy Canon pak z října 1985. Typ E1 byl dán na trh takřka současně se zcela jinou designovou představou v podobě Sony CCD-M8, jemuž zřejmě předcházel ještě klasičtější CCD-V8 (6xZOOM, 117x193x344 mm a 2,3kg), a to pravděpodobně těsně před zmíněným typem Canon VM-E1. Nedokonalost některých obrázků přístrojů z prehistorického období - tedy co se začátků videokamer Sony a ostatních týká - je dána logicky tím, že mašinky nemáme fyzicky k dispozici a sháníme je (nabídněte)…

Nadstavbové systémy s vyšším rozlišením - tedy Super-VHS-C a Hi8 - měly opět v rámci soutěže největších gigantů velmi malý časový rozestup. Ale tentokrát byla o rok rychlejší půlpalcová dvojka Panasonic a JVC, která své modely s udávaným rozlišením 400 horizontálních linek nabídla světu už v roce 1987 - nutno podotknout, že autor článku bohužel nemá ani zde k dispozici stoprocentní údaje o případném současném (nebo zda opožděném a jak moc) náběhu kompaktní verze S-VHS-C. V roce 1988 přichází bratrské duo (my si to o nich myslíme) Sony a Canon s nadstavbovým formátem Hi8, jenž byl vcelku (tehdy) dlouhou dobu i úspěšnou protiváhou profesionálním systémům, nebo dokázal mimo jiné v tzv. digitálním zpracování nabídnout horizontální rozlišení 500 linek, tedy prakticky shodně jako dnešní DV-přístroje. Digitální záznam měl před sebou tehdy (přelom 80./90.let) ještě dlouhou cestu a zlatá éra výkonných analogů pak stejně zdaleka nekončila současně s jeho nástupem, tedy uvedením čtvrtpalcové pásky mini-DV v roce 1995. Ale o tom už jsme tady psali více, vrame se k (ne)opakování faktů…

Udělejme malé shrnutí s dílčím doplněním: za formátem ßetamax (firma Sony, páska 1/2", rozlišení 300 řádků, výroba v letech 1975-2000) už přicházejí námi sledované kamerové systémy. Dodnes rozšířený VHS (uvedli jsme původ z r.1976 a tvůrce JVC) doplňme pouze o udávané rozlišení 250 řádků; konkurenční Video8 neboli 8mm zase o údajného původce vynálezu užší pásky - firmu Kodak - a rozlišení 260-270 linek. VHS-C jsme popsali, rozlišení má logicky zcela shodné s VHS (1985, 250 linek), přičemž S-VHS(-C) pak začíná v r.1987 a udává 400 řádek. Hi8 se prezentuje od roku 1988 s rozlišením 400 linek "jen analogovou" a 500 linek "digitální" cestou a první spotřební digitální formát pro veřejnost mini-DV od roku 1995 pak má mít "více než 500 řádků" a v profesionálních odnožích dokonce ještě mnohem více. Nechceme-li zanedbat zbylé formáty digi-nahrávání, vyjmenujme ještě Digital8 z roku 1999 (dodnes), MicroMV (2001-2003, oba od Sony), DVD-video s 8cm-diskem z r.2002 (jednostranný Sony/Canon (2005) a oboustranný DVD-RAM Panasonic/Hitachi) a zvláštní hybrid D-VHS, jenž byl dán na trh dokonce už v r.1997 a na pásku VHS udává veliké rozlišení až 1.080 linek (ale pro amatérské videokamery neexistuje)…

Tak; a jsme u konce první části povídání anebo spíš na začátku malé pomyslné poznávací exkurze. Správce těchto stránek - jsa sám kapku poučeným laikem a docela fandou našeho oboru - chce teď čtenáře seznámit s některými zajímavými modely, které se nám podařilo v poslední době získat nebo alespoň vyfotografovat (to asi ponejvíce) v našem servisu. Současně chci vyzvat všechny fanoušky s láskou ke kamerám a jejich historii, aby nám případně nabídli (vesměs asi) nepotřebné přístroje nebo alespoň poskytli jejich fotografie - a obé samozřejmě za penízky. Z nejstarší éry jsme už výše připomněli Sony CCD-V8 a CCD-M8, ale opravdu solidní vyobrazení můžeme přiložit spíše od (už naší) dvojice videokamer Canon VC-20 a VM-E1, jež tvoří většinu zatímního stavu našeho vznikajícího skanzenu. Přeskočíme-li k sortimentu vůdce světového Know-How Sony - a to až do 90. let - všimneme si běžnějších i zajímavějších kamer, jakými byly typy CCD-F555 z roku 1991, obří CCD-V6000 z roku 1992 (v úvodu) a hlavně mnohde stále dosluhující CCD-VX1 z roku 1993…

Přestože videokamer s oddělenou snímací a záznamovou částí (videorekordérem přes rameno) byla celá řada, přehoupněme se přes ně jedním z (pro nás) nejjednodušeji dostupných modelů, tedy co se fyzické hmatatelnosti týká. Canon VC-20 coby velký tzv. ramenní přístroj (208x218x331 mm a 2.5kg) je osazen snímačem SATICON, čB-hledáčkem, na tehdejší dobu vcelku dost výkonným objektivem s 8násobným přiblížením a zvláštním teleskopickým mikrofonem; a jak bylo v těch dobách celkem často zvykem, mnohé součásti se daly rozpojit nebo připojit jako stavebnice. Držení zápěstním řemínkem vpravo před objektivem obsahuje i ovládání transfokátoru, podobně jak to má uspořádáno další vyobrazený typ VM-E1. Tento první Canovision8, coby jakýsi napůl ramenní stroj s demontovatelným madlem k přenášení už má - přes své míry (143x149x333 mm a 1.980g) - evidentně velmi podobné tvary s běžnějšími videokamerami a i výbava by mohla být dnešním fandům oboru srozumitelnější. Půlpalcový snímač, automatické i ruční řízení ostření a ZOOM-u (6x), manuální řízení clony, zatmívačka (FADE) nebo LP-režim a další vymoženosti tohoto BIG-stroje budiž důkazy předchozího tvrzení…

Budeme-li střídat značky producentů, vezmeme si na paškál další strojovnu z tehdy velmi profesionální ramenní kategorie, a to již výše zmíněnou Sony CCD-V6000. Obryně ze zlaté éry analogových krasavic (osazena 1/2" CCD s 470.000 body!) oplývá mnoha extrovními vymoženostmi, z nichž určitě stojí za to zmínit rozsáhlost manuálních funkcí vč. transfokátoru, ostření, rychlosti expozice, nastavení clony, balance bílé barvy a podobně. Přístroji vévodí mj. velká očnice černobílého hledáčku, viditelně vpřed vysunutý (a jaksi už externí) mikrofon, výrazné madlo k přenášení kamery, vestavěná ramenní opěrka a pro amatéry velmi poutavý detail ručičkových indikátorů vybuzení hlasitosti, jenž nejspíš ocenili jen profíci. V nabídce byla delší dobu od roku 1992: měla 10xZOOM, míry 190x235x430 mm a hmotnost 3kg (bez AKU). Zajímavostí CCD-V6000 byly mj. i průchozí AV-vstupy, které mohly sloužit k nahrávání z jakéhokoli dalšího AV-zdroje, což v oné éře analogových videokamer nebylo (to opravdu!) nijak zvláš obvyklé...

Mrkněme se nyní na další značku, jež nabízela profesionálnější přístroje v analogové éře: totiž JVC. Využijeme-li zde (výjimečně) komerčních podkladů od stálého čtenáře, je tu zajímavý stroj S-VHS od Victora z roku 1993, mimochodem i s příslušenstvím zrovna na prodej. Velký tříčip KY17E pracoval s plným formátem S-VHS-pásky a kromě množství manuálních funkcí má zjevně i možnost výměny objektivů. Složitá konstrukce nebo pohled na náročnost (!) manuálního ovládání asi neosloví žádné zájemce z řad dnešních (či budoucích?) spotřebních kameramanů, ale při odezírání obrázků naznačí čtenářům, o čem že to ten autor dnešního textu vlastně píše. XLR-konektory pro mikrofony, manuální prstence na objektivu, masivní tubus okuláru hledáčku nebo impozantní velikost vlastního těla videokamery napoví každému zvědavci, že tohle nebude žádné tintítko. Stejnou firmu tu připomeňme ještě jednou: fešný tříčip (3x 1/3") S-VHS snad stojí za snímeček do tohoto povídání a impozantní typ GY-X3 takovým určitě být může. Krásný ramenní přístroj z (takřka současné) doznívající éry těchto videokamer má taktéž mechaniku na velkou kazetu S-VHS, podobně jako takto zařízené strojovny firmy Panasonic…

Japonský MATSUSHITA - respektive jeho (kdožvíproč odnož) Panasonic - se od počátku podílel na vývoji a výrobě maloobchodních videokamer velmi aktivně. Přestože autor tohoto textu nemá k dispozici potřebné detaily pro echt dokonalé informace o problematice, (snad) čtenáři naznačí alespoň něco. Panasonic se totiž připojil ve druhé polovině 70. let ke kolegovi Victorovi (JVC) a už od roku 1976 s ním táhnul (tehdy úspěšnou) loď půlpalcové pásky VHS. A přestože opravdovou historii videokamer VHS/S-VHS z prvopočátků jejich éry nemáme zmapovánu nijak detailně, můžeme nabídnout obrázky a data některých strojů z oné zlaté doby VHS a Super-VHS, jež je mnohými nadšenci prodlužována na sportovních kláních nebo společenských akcích dodnes. Obří ramenní mašina NV-MS1 byla jedním ze symbolů začátku 90. let, alespoň co se vnímavosti tehdejších profíků týkalo. Svým CCD-snímačem o velikosti 1/2" a počtu 420.000 bodů by mohla leckteré dnešní krasavici konkurovat, ale také pokrok v kvalitě snímacích senzorů by pochopitelně měl na pomyslné misce vah své body (výrobci přece nespí :-D)…

V předchozím odstavci byla řeč o obrázcích, takže přidáváme další. Velká řada ramenních mašin firmy Panasonic nabídla zhruba od roku 1990 početný zástup modelů. Z úspěšnějších a známějších je možno jmenovat NV-M10, MS1, MS7, M40, MS4, M50 a MS5. A protože amatérští kameramani budou znát spíše kompaktní verze Super-VHS-C, mrkněme se na jeden z druhdy poloprofesionálních přístrojů, alespoň co se jeho ceny, používání a vyráběných výsledků týkalo. Panasonic NV-S99 měl velký třetinový CCD-snímač s 680.000 body, masivní širokoúhlý objektiv s 14násobným optickým (28x digitálním) přiblížením a prstencem manuálního ostření. Solidní barevný hledáček, použitelné digitální efekty včetně prolínačky a stíračky nebo možnost řízení clony a zisku jsou dalšími z extras tohoto krásného přístroje. Však taky za dobovou maloobchodní cenu - model byl v prodeji od roku 1996 - až 50 tisíc korun šlo o vrchol všeho, co se dalo v sortimentu kompaktní půlpalcové pásky vůbec pořídit. A mimochodem se občas vyskytne i jako komisní prodej - teď tu máme zrovna jeden (a velmi levně!)…

Protože se nám v poslední době podařilo několik "úlovků" od firmy Canon, přesuňme se na kus textu k zajímavostem z této stáje. Za jeden z (dlouhé řady) nejinteresantnějších strojů analogové éry se dá možná označit stereofonní osmičkový model A11 z roku 1992. Už jen to experimentální uspořádání, jež je patrno z obrázků (zvětšit si)! Ale to není všechno: uvnitř je osazen 1/2" CCD-snímač s 320.000 body, objektiv má na tehdejší dobu solidní 8násobný ZOOM a dojem o vyspělosti završuje nejen barevný hledáček nebo vysunutý mikrofon, ale například možnosti připojení, jak je naznačuje nabídnutý detail. Poněkud více pamětníků si bude vybavovat - nebo dokonce vlastnit - další vyobrazený model UC10, který předcházel dvojici UC15/16 a už tehdy, v roce 1991, připomínal svým pojetím dlaňovou videokameru. Osazení 4 rotačními hlavami, CCD-čip 1/3" s 320.000 body, půlpalcový čB-hledáček nebo míry a váhy přístroje (79x139x161mm a 580gramů bez AKU) budiž vyčerpáním tématu Canon UC10…

V pomyslném šuplíčku nám zbývá ještě první digitální přístroj mini-DV firmy Canon, tedy vyspělý, ale spíše fotoaparát připomínající, typ MV1. Třetinový CCD-čip s 380.000 pixel, optický stabilizátor obrazu, 14násobný optický a 35x digitální ZOOM, solidní 0,55" barevný hledáček nebo dvoupalcový vzhůru výklopný LCD-panel jsou opět úvodními charakteristikami tohoto velezajímavého stroje. Pro srovnání fanouškům našeho oboru jsme MV1čku vyfotili i vedle současných modelů, z nichž zejména efektní porovnání velikostí vedle v současnosti (možná) nejlepšího jednočipu světa mini-DV - Canon MVX3i - nám naznačuje mnohé. Ono při rozměrech 138x106x133 mm a hmotnosti 930gramů nešlo zjevně o žádné tintítko. A protože je tu ještě kousek místa před zakončením prvního poprázdninového rozjímání, zopakujme ještě z jiného článku snímky všech digitálních prvotin konkurence. Prvními maloobchodními mini-DV vůbec byly už v r.1995 Sony DCR-VX1000 a VX700, Panasonic se uvedl v roce 1996 hned svým prvním digitálním tříčipem NV-DX1 a JVC zase prvním jaksi už takřka dlaňovým přístrojem GR-DV1. A první ze všech digitálních Canonů MV1 už jsme probrali dostatečně…