Sortiment nepáskových videokamer v čR

Už jsme o nich napsali leccos: kartovkách i dívídíčkách

Dodržíme-li jakési neoficiální pravidlo našich stránek - totiž odkázat (nejenom) nejnovější ze čtenářů na související problematiku - musíme jít do historie našich recenzí přece jen poněkud hlouběji. Současný zájem (trend) kameramanské MPEG-veřejnosti není ani zdaleka směřován k přístrojům s malým DVD-diskem a z poslední doby jsme představovali spíše tzv. kartové videokamery. Přesto tu čtenář najde prázdninovou recenzi na Sony DCR-DVD203 a právě proto jsme stvořili hned dvě povídání o jednočipové a tříčipové verzi z projektu Everio japonského Victora. Ze starší náplně tohoto WEB-u lze doporučit recenze na Panasonic VDR-M30, první opravdu seriózní MPEG2-kartový Panasonic SV-AV100, dva roky starý popis Sony DVD200 nebo nakouknutí do DVD-kuchyně Hitachi
z předvánočního období roku 2003. A protože budeme pod pojem videokamera zahrnovat pouze vyspělé stroje s komprimátem MPEG2, vynecháme z dnešního přehledu vše, co lze nechat ve skupině jednoduchých a ještě jednodušších (v druhé části článku) hraček. Představme si tedy současnou produkci nepáskových videokamer (zejména) pro český trh…

DVD-kamery Canon. Protože půjde o nejčerstvější novinky na našem trhu, pusme se s našimi poznatky a vyobrazeními z posledních dnů do dvojice modelů Canon DC10 a DC20: na prezentaci 13. září 2005 byl v Praze ve Slovanském domě představen jen jeden předprodejní vzorek DC-desítky. Videokamery Canon DC10 a DC20 používají jako své médium k záznamu obvyklé (malé) DVD-disky s průměrem 8 cm. Pro jednorázový záznam jde o typ disků DVD-R a coby tzv. mazatelné disky používá Canon stejný druh jako Sony, tj. DVD-RW. K otázce podpory médií DVD+R/RW se nám (bohužel) zatím nepodařilo zjistit důvěryhodné a sdělitelné informace: návod k obsluze nebyl k dispozici a technické parametry o jednotlivých formátech nehovoří (vše naznačíme brzy v aktualitách a recenzích). Přesto se pokoušíme o to málo, co jsme zjistili a vyfotili, podělit s našimi čtenáři. Kamera padne dobře do ruky, i když pro člověka zvyklého natáčet kazetovou kamerou je trochu nezvyklý pocit při zapínání stroje a konci záznamu (u DVD-kamer je to ale běžný jev): prostě se cosi otáčí v ruce…

Nižší DC10 je vybavena snímacím CCD-čipem úhlopříčky 1/4" a 1,330.000 obrazovými body (efektivních Px je pak 1,233.000 pro foto a 860.000 pro video), zatímco vybavenější DC20 má CCD-čip 1/3,9" s 2.200.000 body (efektivních 2.000.000 pro foto a 1.770.000 pro video). Obě kamery jsou vybaveny objektivy Canon s desetinásobným optickým přiblížením a světelností f/1,8. Ohnisková vzdálenost je pro DC10 46,7-467 mm a pro DC20 o facku širokoúhlejších 40,6-406 mm (tyto hodnoty jsou přepočteny na ekvivalent kinofilmu). Barevný hledáček (113.000 bodů) a 2,5" výklopný displej (123.000 bodů) je u obou výrobků stejný. Hledáček je zde bohužel nevýsuvný a nevýklopný - jak je v současné době módní - naštěstí je výrazně natočen směrem nahoru, což natáčení usnadní. Statické snímky se ukládají na paměovou kartu typu mini-SD, což je zatím nepříliš rozšířený formát, známý spíše majitelům některých mobilů. Zcela nový typ AKU je umístěn pod výklopným displejem - což prakticky znemožňuje použití větší kapacity - a je označen BP-208. Krytka objektivu je vestavěná - otevření a zavření se provádí mechanickou páčkou - a konektory jsou standardní. K informacím přikládáme několik vyobrazení (klikněte na odkazy)…

DVD-kamery Sony. Stále úřadující vůdce světového pokroku (nejen) v našem odvětví elektroniky sice nepřišel s produkcí diskových médií do videokamer jako první, ale jeho sortiment dnes jednoznačně převyšuje všechny konkurenty na českém trhu o hlavu. Uvádí i prostřednictvím čs. zastoupení Sony celý půltucet modelů, od jednoduššího DCR-DVD7 a dua DVD91/92 se základními snímači přes megapixelové DVD202/203 až po opravdu fotografující 3megapixelový vyspělý typ DVD403 (odkazy do čs. WEB-u). A protože naše nedávné představení DVD203
nevyznělo příliš optimisticky, doplňme poznatky o další informace. Tak například zdlouhavá finalizace, o níž jsme psali, je závislá na naplnění disku záznamem a podle toho může mít klidně i jen několik desítek vteřin. Taktéž start kamery po zapnutí (uvedli jsme naměřených 17 vteřin) nemusí být vždy stejně pomalý, zvláště když by se před zapínáním nevytahoval DVD-disk. Jistou věcí ale zůstává nejednoduchost editace komprimátu MPEG2 a velmi omezená kapacita zapisovacích médií, pokud uvažujeme o nejvyšší kvalitě nahrávky na jednostranné disky (a jaké jiné, že ano)…

DVD-kamery fi Hitachi. Ve středoevropském regionu sice dnes tvoří velkou neznámou, ale my se pokusíme přece jen čtenáře s jejich sortimentem seznámit. Je to podle nás nutné nejenom proto, že naše firma měla tu čest i několik kousků prodat, ale hlavně nejspíše z důvodů pomyslného vztahu rodičovství k celé myšlence DVD-videokamer. Už v roce 2001 vyrukovala firma Hitachi s prvními modely přístrojů, pro něž si zvolila oboustranný disk DVD-RAM. A tehdy (na jaře 2002) jsme přinesli o převratné novince alespoň malou zprávu, jež je dávno přesunuta do archívu našich článků. Následně se nám i podařilo přes nejmenovaný velkoobchod sehnat typ DZ-MV100 fyzicky a přinést už přece jen poněkud souvislejší recenzi. A v letech 2003-2004 jsme dokonce drželi skladem i trojici modelů této značky, o čemž by mohla částečně snad svědčit i recenze na dva z nich. Dnešní sortiment značky tvoří stejně jako u konkurenční firmy Sony celá šestice (!) s typovým označením DZ-MV550E-780E a dvoumegapixelový DZG-20E, alespoň co se dá dohledat na jejich internetových stránkách. Připomeňme ještě dodavatelskou výpomoc firmě Panasonic (viz dále) a momentálně velmi omezenou dostupnost DVD-videokamer Hitachi na našem trhu…

DVD-kamery Panasonic. Jak bylo naznačeno už v předchozím odstavci, pomyslný základní kámen produkce DVD-přístrojů Panasonic nepokládala tato odnož koncernu Matsushita sama, ale přímo nechávala pojmenovávat výrobky dodavatelskou firmu Hitachi svým značením. Prvním počinem z tohoto ranku byl druhdy i zde recenzovaný model VDR-M30, jenž nesl v originálu označení DZ-MV350. Následovala relativně slibná sezóna 2003/04, po níž se ale na stránkách čs. zastoupení neobjevují už žádné novinky a dvojici modelů VDR-M50 a VDR-M70 tam lze nalézt coby veškerý DVD-sortiment již druhým rokem. Zůstává tedy zásadní otázka: jaký by asi byl vývoj DVD-videokamer, pokud by se hlavní rivalové trhu dohodli na společné myšlence a - dejme tomu - vrhli všechny síly do vývoje a hromadné výroby oboustranného formátu DVD-RAM, jenž se přinejmenším kvůli kapacitě přece jen jeví v mnoha ohledech výhodnějším. Současný trend prosazování jednostranné verze DVD-R/RW může připomínat někdejší vítězství VHS nad Betou, přestože o kladech a záporech obou se také dalo urputně diskutovat…

SD-kamery. Jeden z hlavních vůdců světového pokroku Panasonic se pouští už v létě r. 2002 do experimentu, jehož (ne)úspěch tehdy určitě neodhadl nikdo. Tehdejší MPEG4-miniatura SV-AV10 sice zdaleka nepředstavovala plnohodnotnou věc, jež by zasloužila známé pojmenování videokamera, ale předznamenala projekt, ke kterému se připojily i různí počítačoví anebo úplně tzv. neznačkoví producenti s méně či více výkonnými libůstkami. Jejich zatím jediný plnohodnotný přístroj - co se komprimátu MPEG2 týká - byl představen už ve druhé polovině roku 2003 a mj. i na čs. stránkách jej Panasonic prezentuje dodnes. Jak vyplynulo z naší někdejší podzimní recenze (odkaz ob řádek níže) této miniatury, věcička je svými video-výkony v zásadě zcela srovnatelná s pozdější velkou ideou JVC Everio (viz dále) a jen zástupci firmy Panasonic vědí, jak mnoho SV-AV100 sklízela či nesklízela (prodejních) úspěchů a proč dnes nemá žádné pokračování. Zahlédnutí tohoto modelu kdekoli na veřejnosti je asi podobně vzácným jevem, jako když nějaký kameraman drží libovolnou mašinku experimentálního formátu micro-MV…

JVC Everio. Zvláštní, ale (subjektivně) velmi fešné pojmenování jednoho z nejzajímavějších projektů v současné moderní elektronické (a kameramanské...) epoše. A přestože v podstatě (uvnitř) vlastně nejde o nic jiného, než pokračování oné nadějné myšlenky odnože obřího koncernu Panasonic - totiž kartového záznamu komprimátu MPEG2 - úspěch je nejspíše hlavně díky výrazně dostupnějším médiím zásadní. Na podzim roku 2004 představuje JVC hned dvojici maličkých videokamer s typovým označením MC100 a MC200, z nichž levnější, skladnější a (možná) i praktičtější varianta nebyla a nikdy (?) nebude dovážena českým zastoupením. Na jedné straně zjevný úspěch toho mála, co se nabídlo, na straně druhé asi naprosté nepochopení odbornější části veřejnosti nad rozhodnutím některého z Bossů pražského CZ-Victora: tedy nenabídnout z dvojice krásných a zajímavých novinek polovinu modelů. Aby se maličkatá česká veřejnost dočkala alespoň nějaké satisfakce, dovezlo české zastoupení hned letos v r. 2005 tříčipovou verzi MC500, na niž jsme si u nás také dovolili spáchat malou recenzi…

Fenomén kartových videokamer na CF-média (Compact-Flash) se nám zdá natolik zajímavý, že by si mohl zasloužit ještě kousíček textu. Celý projekt je totiž nejspíš poměrně úspěšný proto, že už na začátku zvolil Victor nejdostupnější médium, alespoň co se poměru ceny a kapacity CF týká. Pořizovací cena paměových karet do podobných stroječků je totiž do jisté míry určující pro úspěch té které myšlenky (formátu, karty) a vývojáři v JVC to asi pochopili nejlépe. Naše firma sice neprodala nijak velké počty modelu MC200 a ještě méně MC500 (ale cosi jsme přeci jen prodali, a to od obou modelů!), ale nemůže přehlédnout, že Victor se o své nadějné dítě stará velmi pečlivě. Dá se tak posuzovat podle řady fešných doplňků k modelům Everio, a už jde o elegantní hliníkový kufřík
nebo podvodní kryt (např.) na model MC200. Když jsme letos na konci ledna viděli v pražském hotelu Hilton tříčipové Everio MC500 poprvé, docela nám vyrazilo dech: kdo by čekal, že se do tak obrovského finančního krvácení - jakým vývoj a prosazení čehokoli převratného vždy byly - nyní pustí do té doby možná nejslabší mušketýr z (nejen?) námi chápané vůdčí čtveřice producentů? Ale je to tady a buďme za to vděčni: ona unifikace výroby pod námi vymyšlenou zkratkou RVKP (Rada Vzájemné Kamerové Pomoci) aspoň není fádní…

Závěr dnešního povídání? Žádný zjevně není třeba, ale editor těchto stránek PJ si dovoluje přidat ještě odstaveček oné velké množině čtenářů, pro niž by byla označení zaběhlý či dokonce zkušený kameraman nesprávná. Nejen pro hledače své nové videokamery zde vyjmenujme páskové systémy. Nejrozšířenějším je dnes v našem regionu mini-DV, o čemž se nedávno rozepisoval (už poněkolikáté) autor většiny článků těchto stránek. Vedle něj ale stále ještě existuje (velmi omezená) nabídka analogových přístrojů Hi8 a (S-)VHS-C a taktéž už nijak velký sortiment formátu Digital8. Nebudeme-li počítat profesionální odnože - jež určitě nejsou (!) určeny amatérským kameramanům ani náhodou - zbývá také zmínka o experimentu mini-mašinek s pravými kazetkami micro-MV, jež má svou historii zřejmě sečtenu: rozmezím 2001-2003. Rozborem ukládacích médií se zabýval zimní článek v únoru 2005 a nahrávacími systémy pak loňské rozjímání nad jejich druhy a vybírání mašinek podle různých kritérií. Posledním zatímním vodítkem výběru pro budoucí kameramany bylo nedávné povídání z přelomu prázdnin a začátku školního roku…