Panasonic H20+H250: vyvážení novicové

Jeden odstavec Správce (PJ). Hned u druhého počinu nového maníka (a sympaáka) Jendy se dal bez velkých úprav ponechat (jeho) samostatný úvodník; ale k věci. Vše vypadá na rychlé převálcování všech dosavadních ryze amatérských home-formátů oním novo-fenoménem HARD-DISK. Naše kamenná základna už ani neobtěžuje potenciální kupce diskovek lamentováním nad o fous (?) nižší kvalitou komprimátů, jež produkují domácí MPEG-hračkárny: prostě se smiřujeme s výrazným růstem prodejností a potažmo i obchodními úspěchy diskové idey. Jak už zmínil v úvodníku kolega Jan, prvním průkopníkem rotačního HDD-zázraku byl Victor - i když Sony se přidává už necelý třičtvrtěrok nato. A jakoby chtěl světový foto-vůdce Canon ujistit všechny fanoušky svojí konzervativností, nechává se předběhnout - na vstupu do pomyslného kvarteta HDD-mušketýrů - právě Matsushitovou divizí. Kolují ale tajné informace, že letošek uzavře chrabrá equipa disko-producentů již ve čtveřici a Foto-Boss se následně blýskne snad konečně i češtinou v kamerách. Nuže: byla tady představení prvních, druhých i třetích sestav z dílny Victora - základních a vyspělejších typů - i recenze jeho experimentálních krásek MG505 a nejnověji pak o diskutovaném experimentu HD7; povídali jsme o diskových strojích firmy Sony SR90, podzimnímu základu SR30 i první šedesátigigovce SR70. K tabuli půjde Honza (:-D)…

Prvním vjemem, který uživatel z nových kamer má, je určitě vzhled. Již na první pohled je vidět, že diskovky Panasonicu rozhodně nepatří mezi nejmenší: se svými rozměry 83 x 75,8 x 121 mm (ŠxVxH) výrazně převyšují letošní konkurenci. Tomu odpovídá i hmotnost přístrojů, H20 váží 440 g bez akumulátoru a SD karty, H250 přibrala ještě o 20 g více, tzn. na 460 g. Ani s křivkami obou kamer si Panasonic nedal moc práce, oba přístroje působí trochu plastově a lacině; a H20 má dokonce jako jediná z letošních harddiskovek vnější mechanickou krytku. U H250 se snažili na designu trošku více - svým stříbřitým leskem působí elegantněji, krytka objektivu je vestavěná a řešená poměrně originálně otočnou hranou objektivu. Jak jsem již zmínil, levnější z novinek je osazena 1/6" CCD-čipem s 800 tisíci body; a objektiv má ohniskový rozsah 2.3-73.6 mm. Přepočty na kinofilm jsou pak 46.1-461 mm (u 4:3) a 47.1-471 mm (na 16:9) - oba rozsahy pro video - a světelnost tu má hodnoty 1.8-3.7. U H250 jsou osazeny 3CCD-čipy s úhlopříčkami 1/6" a 800kPx a ohniskový rozsah se tak změnil na 3.0 - 30.0 mm (s přepočtem na kinofilm totožným jako u slabší verze), což se samozřejmě projevilo na velikosti optického přiblížení: vyspělejší z obou sester má "pouze" 10násobný ZOOM oproti 32násobku Dvacítky. Světelnost H250 má hodnoty 1.8-2.8 a průměr zavitu na objektivu je u obou shodně 37mm…

O absenci hledáčku u obou harddiskovek se již téměř nemá cenu zmiňovat. O to více se lze zaměřit na jejich LCD panel - u obou modelů širokoúhlý - s úhlopříčkou 2.7 palce a s rozlišením 123.000 bodů. čitelnosti displeje výrazně napomáhá i zajímavá funkce ovládaná tlačítkem POWER LCD PLUS. Oproti většině ostatních výrobců, kde se obdobné tlačítko k regulaci jasu displeje objevuje taktéž (ale většinou tam má pouze jednu polohu intenzity) nabízí Panasonic dva stupně zesílení jasu pro lepší viditelnost na panelu za ostrého slunce a 2 stupně zeslabení jasu pro snížení spotřeby energie. Dále se pod LCD panelem skrývá tlačítko DVD COPY, které po propojení kamery s počítačem rovnou spustí aplikaci pro přímé vypálení dat z této kamery na disk DVD. Vybavenější H250ka potom ukrývá pod displejem ještě spínač LED diody k přisvícení záznamu v temnějších prostorách. Účinnost diody udávaná výrobcem má být zhruba 1.3 m. Výčet ovládacích prvků ukrytých pod výklopným displejem doplní ještě tlačítko RESET pro obnovení továrního nastavení a přepínač z automatiky na manuální režim…

Zadní strany přístrojů jsou pak shodně osazeny základními ovládacími prvky; tj. posuvníky pro zapnutí/vypnutí videokamer, dále multifunkčním joystickem s otočným ovladačem režimů a tlačítky pro nahrávání záznamu, vstupem do nabídky MENU a šedým čudlíkem pro přímé smazání vybrané scény. Vše je doplněno nahoře páčkou transfokátoru a spouští fotoaparátu. I akumulátor má tradiční umístění na zadní straně těla. Jedinou drobnou nevýhodou tu zůstává umístění USB zdířky pro propojení s počítačem, která se ukrývá pod akumulátorem a nutí tak uživatele připojit kameru do sítě, pokud si chce stahovat video, což může být ve chvíli, kdy nemá síový kabel u sebe, neřešitelná situace. Kromě USB-portu je pod krytkou těsně nad AKU-paticí AV výstup pro přímé propojení do televizoru nebo videa. Ani u diskovek Panasonic neustoupil od velepraktické externí nabíječky v základním příslušenství. Akumulátor, jenž dostává uživatel k přístroji v pořizovací sadě, má udanou kapacitu 1150mAh a jeho výdrž je (standard) přibližně na hodinu běžné práce s přístrojem…

Jak již bylo zmíněno na začátku, oba modely dostaly do výbavy 30 gigabajtů velký harddisk. Pokud vezmeme v potaz ten nejvyšší ze tří stupňů kvality zaznamenávaného obrazu, dostaneme se v režimu XP o datovém toku až 10Mbps na 7 hodin záznamu. Režimy SP (tj. 5Mbps) a LP (2Mbps) dovolí uživateli pořídit výrazně více videa - až 27 hodin - ale to vše samozřejmě za cenu výrazné ztráty kvality. Panasonic mj. trošku pozapomněl na jinde běžnou ochranu proti pádu, kterou nám předvedlo JVC i Sony. Ty dokáží detekovat pád a ochránit tak disk proti případné destrukci. Jinak ale Panasonic při vlastním provozu zvládá běžné otřesy způsobené například chůzí bez sebemenších problémů. K rozšíření kapacity nebo oddělení fotografií od videoklipů mají oba modely svůj slot SD-karty. V základním příslušenství je dodávána k oběma verzím 512 MB velká SD-karta Class2 s přenosovou rychlostí až 5 MB za sekundu. Kamera ovšem zvládne i SDHC s kapacitou 4 GB, na kterou se při nejvyšší kvalitě záznamu případně dá "nacpat" 50 minut videa…

Nabídky voleb MENU, respektive celková ovládání obou popisovaných typů diskovek, jsou velice jednoduchá. Téměř všechny funkce se zvládají pomocí multifunkčního 5směrného joysticku (uprostřed voliče módů), což mi přijde velmi pohodlné - a již po pár minutách se s tím uživatel sžije. Po stisknutí joysticku se zobrazí nabídka dalších funkcí, jako jsou např. kompenzace protisvětla, roztmívání/zatmívání, tzv. Soft skin režim (barva pleti je měkčí a podle výrobce má vypadat lépe), Tele makro (tj. k zaostření s přiblížením objektů) a Barevné noční vidění. V režimu fotografování přibude ještě možnost samospouště a v manuálním módu se dá navíc ovlivnit i vyvažování bílé barvy, rychlost závěrky a velikost clony. Nechybí ani možnost manuálního ostření, které opět probíhá pomocí joyticku. Základní nabídka aktivovaná stiskem tlačítka MENU je rozdělena do pěti skupin a čtenáři se je pokouším představit pomocí přiložených obrázků (Pozn. PJ: nejen nově příchozím připomeňme, že všechny obrázky máme už několik let identifikovány kurzorem PC-myšky a připraveny ke zvětšení kliknutím)…

V nabídce ZÁKLADNÍ se - kromě scénických režimů a poměru stran nahrávky - nachází pro uživatele důležitá volba kvality záznamu. Další záložka POKROčILÉ skrývá digitální ZOOM, stabilizátor obrazu, barvu "setmívačky", větrný filtr a pro Panasonic už typickou funkci ZOOM-mikrofonu, kdy se při přibližování transfokátorem zužuje rozsah mikrofonu a působí tak dojem, jako by zoomoval i mikrofon. Výběr záznamového média zde dostal svou vlastní záložku v hlavní nabídce MENU. Podle nastavení režimu nahrávání či funkce fotografování tak vzniká možnost ukládání na harddisk nebo SD-kartu, což může mimochodem pomoci uživateli i k selekci pohyblivých a statických snímků navzájem. Složka NASTAVENÍ obsahuje běžná uživatelská nastavení, od parametrů displeje přes režim spánku po obnovení původního stavu. Poslední záložkou je LANGUAGE, která nabízí volbu až z 10 jazyků, mezi kterými naštěstí nechybí čeština, jak se ostatně kromě firmy Canon prezentují všichni tři z hlavního kvarteta producentů videokamer…

Stálejší znají: kurzor napoví název+velikost, klik zvětší!

Galerie Videoklipů a fotografií (doplňuje PJ). S předpokladem tolerance laskavých čtenářů vkládáme opět "jen" dva Videoklipy našeho Lego-města (plus 6 fotek), které jsme pořídili v naší brněnské kamenné základně. Když ale prozradíme, že jde o soubory s velikostí 12,7 a 17,5 MB, pak by mohl asi každý čtenář pochopit, že už tak (opět) riskujeme nadlimitní óbr-toky dat z našeho serveru; a že jsme se poctivě snažili dát fanouškům našich stránek alespoň něco navíc. Zleva doprava tu zvídavý fanda najde 3 fotografie z SDR-H20 v plném (= pravém) rozlišení 640 x 480 bodů a 11vteřinový Videoklip ze stejné mašinky; náhledy s pořadovými čísly 5 až 8 jsou uspořádány shodně: 3 fotografie z SDR-H250 ke zvětšení do plné velikosti 2.048 x 1.512 bodů a poslední otevírá (nebo ukládá, jak komu po chuti) větší ze zmíněných Videoklipů z Dvěstěpadesátky, který má přes 15 vteřin. S poměrem stran videa si musí každý chtivec zadarmových ukázek poradit sám, ale když se nechytne, má tu vždy náš firemní @mail: jsme totiž profi-obchodníci a krom toho nepřekonatelní dobráci (:-D)…

Co se týče praktických zkušeností s diskovkami od Panasonicu: obě dvě kamery podávají poměrně slušný výkon. U H20 je samozřejmě poznat malý čip s 800 tisíci Px, který venku za slunečna měl velice solidní výsledky, ale při zhoršených podmínkách nebo při rychlejším pohybu snímaného objektu měl velké problémy hlavně s doostřováním. H250 na tom logicky byla výrazně lépe, hlavně při natáčení v místnosti, kde dokáže vcelku rychle (clonově) reagovat i ostřit a optický stabilizátor obrazu se i při největším přiblížení jevil velmi dobře. Samozřejmě při 32 násobném zoomu u H20 člověku bez stativu nepomůže ani nejlepší stabilizace, ale při jakž takž rozumném užívání transfokátoru dokáží obě kamery výrazně pomoci třesoucím se rukám kameramana; a stabilizátor pak umí mimo jiné obě kamery využít i ve foto-režimu. H250 udává rozlišení snímků až 3.1MPix, avšak třičipová technologie v kameře není pro focení úplně ideální a to se také projeví na konečné kvalitě snímků. Slabší z obou modelů SDR-H20 je na tom s focením mnohem hůř a fotografie jsou zde spíše nouzovou záležitostí, kdy člověk například nestihne vyměnit kameru za foák…

Přetažení videoklipů do počítače probíhá jednoduše a rychle (tedy až na to hledání nabíječky :-D). Počítač sice nedokázal ve Windows Media Playeru detekovat širokoúhlý mód a obraz deformoval na klasičtějších 4:3, ale při použití přiloženého SW - nebo jiného přehrávače s možností volby poměru stran - tento drobný problém odpadá. Nakonec i vypálení na DVD je stejně jako u dalších harddiskovek velice jednoduché a bez větších problémů proveditelné pomocí dodaného softwaru. Co vlastně říci na konec? Až na větší rozměry, které mohou pár zájemců odradit (?), se firmě Panasonic jejich disková premiéra 007 povedla. Příjemné a jednoduché ovládání, optická stabilizace obrazu a další praktické detaily jako externí nabíječka dělají z H20 zajímavou volbu pro všechny zájemce o levnou a kvalitní kameru s pevným diskem a z dražší mašinky H250 s tříčipovou technologií jednu z adeptek na nejprodávanější harddiskovou kameru tohoto roku. Doufejme jen, že Panasonic po tomto letošním slibném nástupu neusne na vavřínech a pro příští rok zapracuje především na designu a doladí drobné mouchy (Pozn. od PJ: pokud se někomu HDD-řada Panasonic zdá VELMI podobnou loňské produkci JVC, nejde o náhodu, ale o tom nikomu ani muk :-D, to by byla asi mela)…

A na úplný závěr měl ve svém původním textu Honza ještě malý vtípek pro pobavení:
Dlouho jsme se šéfovu vtipu smáli, než jsme pochopili, že je to pracovní úkol..

Technická data videokamer Panasonic SDR-H20 a H250 (čs. Web producenta).

neco
HDD-novinky od firmy Panasonic poctivě představil: Jan Holub
Služebně nejmladšího kolegu (ochotně) zredigoval: Petr Jelínek